Vladimír Bureš 05.07.2022
Přehrání tohoto videa vyžaduje sdílení informací s YouTube.Více info
Na řece se nenudíme. Řeka se s námi taky nenudí.
Ernest Shackleton řekl k plavbě: “Potraviny, které béřeme na plavební cestu v lodi, musí býti co nejlehčí a přece ich také musí býti s dostatek. Při tuze velkém pádlení může tělesná kondice, která znamená zdárné dokončení akce, býti udržena jen tučnými a moučnými potravinami, jichž třeba používati tolik, kolik vůbec možno. Ovšem rozmanitost není příliš veliká. Při cestách na lodi se vezou: oves, omastky, cukr, hovězí maso rozmělněné na prášek, piškoty, konservované mléko, ořechový přípravek, citronová šťáva, sůl, masová tresť a čaj. Příliš velikým výběrem tedy labužník netrpí“.
Cestování po vodě? Jistě, můžu letět letadlem. Vzdálenost, kterou chci přejet po řece, jím urazím za pár minut. V mini sedadle jsem stejně uvázaný, jako v sedačce na packraftu. Ale je v tom nějaká SVOBODA? Můžu jet vlakem. Cestu překonám za nějakou tu hodinku, můžu vstát, protáhnout se. Za oknem se budou míhat obrazy, které stojí za to sledovat. Důkaz toho, jak to kolem žije a klokotá. Ne jako z letadla, kdy nevidím absolutně nic. Nepočítaje bílou modř. Taky bych mohl jít pěšky. S tou těžkou krysou na zádech? A neustále pokukovat po navigaci, jestli se nevzdaluji od směru mého cíle? S nemalým rizikem, že mě na silnici srazí auto? Ne, není nad plavbu po řece. Na suchu musí odkrokovat celou vzdálenost moje nohy, zatímco si řeka plynule teče. No, regulovaná česká či moravská řeka až tak neteče, ale přesto teče. Nějaký spád tam je, proud má jakousi rychlost, byť závratě nezpůsobující. Kdybych usnul a neuváznul ve vrbičkách, neustále mírně pojedu, s denním posunem o určité kilometry. Když přispěju pádlováním, už jde o nějaké desítky kilometrů. A to všechno pěkně vsedě, jako ve vlaku a zároveň fyzicky zdatním, s pocitem hrdosti nad pevností korpusu. Takže, řeka, jasná volba i s bonusy. Nemusím sledovat navigaci, vím, kam řeka teče a že teče do mého cíle. Byť lidé často blbnou, pochroumali starou řeku a zavedli i řeku novou. Což obnáší, že bez vody jsou obě. Jenže, stejně s trochou dobré vůle pluji správně, ať po té nebo té, obě se zase spojí a možná dál bude i ta voda… A pro úplnost, zde nemluvme o Ploučnici, která, tekouc na sever, dokáže rázem ubíhat na jih. Holt meandry plavbu natáhnou, ale zdravě zpestří. A možná právě v protisměru potkáte ledňáčka. Ale zpátky k bonusům. Mohu sledovat zeleň. Ta uklidňuje. Nebo nesleduju vůbec nic. To zdravě utlumuje. A co je ten bonus největší? No, cesta nebo silnice vede po povrchu a tam je logicky ruch, odvádějící pozornost. Vesnice, auta, cyklisti. Ovšem, na řece těžko potkám parník, mimo sezónu a navíc v týdnu nepotkám ani jiné vodáky. V podstatě potkám jenom rybáře na břehu, ten zde taky hledá svůj klid a nestojí o nějakou komunikaci. Řeka bývá obvykle utopena v korytě. Což beru jako klad, na rozdíl od utopeného vodáka. I když je pod reliéfem břehu utopena velmi málo, metr nebo dva, tak to bohatě stačí. Z nízkého packraftu nevidím bez periskopu ven, takže silnice s auty nebo vesnice 100 metrů daleko prostě neexistuje. Nevím o ní, jsem na řece naprosto sám, bez lidí, obklopen tichem a zelení přírody. A to je ta Svoboda. Tibetský mnich rozjímal v osamělosti kláštera uprostřed Himálaje, dnešní člověk uprostřed Evropy moc míst k sebereflexi nenajde. A právě řeka je jedním z toho mála míst, kde se dá najít ticho a samota k rozjímání. Do směsi přisypme packraft a koloběžku. Divoké spojení, nelogické? Se starou vydrou jsem si parádně plynul po hladině, ale když plavba skončila, mohl jsem se jít tak akorát klouzat. Totální závislost na druhých. A jejich autech. Vydra se dá vytáhnout na břeh, a dál? Nafukovací pálavu sbalím, i tak je to monstrum. Velké, bachraté, těžké. Packraft je Svoboda, vyfouknu a také sbalím. Ne, není to jednoduché, jde vskutku o úkol pro buddhisty. Absolutní klid a soustředění, bez toho se ani ten packraft nikam nevejde. Ale dosáhnuvše stavu nirvány, pak sbalím packraft úhledně, nacpu jej do batohu, k němu všechny další věci. A vyrazím, kam chci, třeba pěšky. Anebo vezu na palubě koloběžku. Složím, nastoupím a jedu. Jistě, s tou bachratou mrchou na zádech to není až takový zážitek. Jenže, zážitek nemusí být hezký, čas je spravedlivý, veškeré nánosy nehezkého smyje. Musí být silný. Ne čas, ten zážitek. Jedu, po rovině se skrytým nadšením, z kopce ďábelsky, do kopce uff, holt potupně pěšky. A nějakých 10 km, třeba na nejbližší vlak, odteče jak voda v řece. Takže zase, tohle je svoboda. Svoboda na druhou. Buďme féroví, i ta má své meze. Je pryč, když píchnete duši koloběžky. Duši člověka umí opravit ŘEKA.
